Principy Montessori pedagogiky

„Lidská osobnost, ne výchovná metoda, 

musí být brána v úvahu.“

 

Marie Montessori

V mnoha Montessori školách po celém světě už přes 100 let můžete nacházet  podobné prvky. Není to zdaleka jen vybavení a uspořádání tříd, je to především přístup k dětem a způsob výuky. Toto vše vychází z mnohaletého pozorování italské lékařky Marie Montessori. Je pravda, že se mnohé za ta léta změnilo. Člověk v něčem ale zůstane vždycky stejný. 

Přestože je to už hodně dávno, kdy Marie Montessori psala svoje pedagogické knihy, vždycky nás udiví pravdivost a moudrost těchto knih. Možná je to proto, že dokázala pozorovat nejen okem vědce, ale hlavně srdcem.

A možná hlavně o tom je pedagogika Montessori.

 

Základní principy Montessori pedagogiky:

Svobodná volba práce

Dítě si na základě vlastního rozhodnutí může zvolit:

  • co - jaký materiál / učební oblast si vybere, co se chce učit a o čem chce získat další informace
  • kde - místo, kde bude ve třídě pracovat
  • kdy - každé dítě je na určitou věc „naladěno“ v jinou dobu 
  • s kým - může pracovat samo, ve dvojici, ve skupině

Volná práce neznamená, že dítě střídá činnosti bez ukončení nebo nedělá nic. Nějakou činnost si dítě zvolit musí a musí pracovat podle dohodnutých pravidel. Cílem je, aby děti dělaly to, co je vnitřně uspokojuje. Na volné práci je pedagogika M.Montessori postavená. Při výuce je jasně zřetelné, že volná práce je nejoblíbenější a často i nejefektivnější způsob výuky pro děti.

Senzitivní období

Jedná se o období ve vývoji každého dítěte. Toto období přichází samo, bez vlivu dospělých. Vychází z vývojových potřeb dítěte a vyznačuje se výrazným zájmem dítěte o určitou činnost. Dítě je v tomto období nejlépe připraveno a naladěno na zvládnutí určitého problému či učebního postupu a zvládne tuto činnosti bez námahy.  Senzitivní období je individuální, každé dítě prožívá toto období na určité činnosti v různém věku.  Úkolem průvodce - učitele, vychovatele - je tato období nejen rozpoznat, ale také respektovat a dát dítěti prostor pro realizaci.

Věková heterogenita (různorodost), kooperativní výuka (spolupráce)

Montessori systém nerozděluje děti podle věku.  Smyslem věkově heterogenních tříd je vytvořit dětem ve třídě větší prostor pro kooperaci. Na základní škole je ideálním stavem tzv. trojročí, tedy spojení tří ročníků, aby dítě zažilo pozici nejmladšího, prostředního i nejstaršího. Každá škola si na základě svých možností volí, jaké ročníky spojí a zdali vůbec. Takovéto uspořádání usnadňuje práci učiteli, protože děti často upřednostňují radu od staršího spolužáka než od učitele, který může občas radit více, než dítě vyžaduje. Tak může starší dítě vysvětlit mladšímu novou látku a sám si jí tím zopakovat a procvičit. Ve věkově smíšeném prostředí může dítě, které je v nějaké oblasti oproti svým vrstevníkům napřed či pozadu, najít partnery mezi staršími či mladšími dětmi. Starší děti si zároveň prostřednictvím pomoci mladším rozvíjí soucit a pečovatelské schopnosti. Dalšími výhodami věkově heterogenních tříd je vzájemné ovlivňování různě starých dětí, čerpání inspirace a rozvoj sociálních dovedností, ohleduplnosti, trpělivosti a tolerance.

Polarizace pozornosti

Polarizace pozornosti je stav, který v ideálním případě zažívají nejen děti, ale i dospělí. Je to stav, kdy člověka uchvátí to, co dělá, nevnímá čas a je maximálně koncentrovaný. K tomu se ale potřebuje cítit bezpečně, dělat to, co si sám vybral, být nerušený a dělat to tak dlouho, jak potřebuje. Během této chvíle se mnoho naučí a velmi uspokojí.  Do stavu maximální koncentrace se dítě dostává nevědomě. Vede k prohloubení zájmu dítěte o danou činnost a přináší pocity radosti. Aby k polarizaci pozornosti došlo, je nutné, aby se dítě nacházelo v podnětném prostředí. Čas, který dítě potřebuje, aby dosáhlo maximální soustředěnosti, závisí na jeho věku a potřebách. Proto je učitel v Montessori třídě pozorovatelem, který nabízí svou pomoc až ve chvíli, kdy je o ni požádán.

Připravené prostředí

Prostředí je jednou ze tří nejdůležitějších složek vzdělávání podle principů M. Montessori. Připraveným prostředím je myšleno prostředí, které dítě motivuje, nabádá a láká k učení. Jedná se o prostředí, kde se děti mohou svobodně pohybovat a realizovat. Hlavní součástí připraveného prostředí je  Montessori didaktický materiál.

Osobnost učitele

Učitel by měl podporovat nezávislost dítěte, je to první krok v jeho svobodném vývoji. Má-li dítě nad sebou neustále dohled, nenaučí se samostatnosti, sebedisciplíně a odpovědnosti za svá rozhodnutí. Učitel dále připravuje vhodné prostředí, ve kterém se dítě cítí bezpečně, a vybírá podněty odpovídající jejich potřebám. Respektuje individuální vývoj každého dítěte. Dítěti nevnucuje nové činnosti či poznatky, neruší ho při práci, pomoc poskytuje pouze v případě, je-li o ni žádán. 

Práce s chybou

V Montessori prostředí je chyba chápána jako naprosto přirozená věc, ke které v procesu učení dochází. Je třeba ji vnímat jako užitečnou součást řešení problémů a hlavně jako zdroj nových poznatků. Chyby nám ukazují, v jaké míře zvládáme určité věci. Pomáhají zlepšit schopnost správně hodnotit a umožňují nám analyzovat její příčiny. Dítě, které dokáže poznat a kontrolovat vlastní chyby, získává větší míru nezávislosti a jistoty.

Systém hodnocení

Při učení je nutná zpětná vazba, nikoli však známka. Zpětná vazba nás nezahanbuje, netrestá, ani neodměňuje. Hodnocení známkou vede k veřejnému srovnávání dětí ve třídě a v podstatě jimi děti učíme nahlížet na spolužáky jako na potenciální soupeře, ne jako na možné spolupracovníky. Montessori systém není založen na veřejném srovnávání a děti naprosto přesně vědí, ke komu si mohou dojít pro radu. Učitel popisuje individuální pokrok dítěte ve znalostech, dovednostech, jeho osobní úspěchy a co se dítěti nepodařilo. Vychází ze školních prací a svých záznamů o dítěti, které si po celý rok vede.

 

webdesign by Lewest.cz