Praha

Zkrácenou návštěva Prahy byla plná zvratů a nečekaných překvapení, přesto, nebo možná právě proto, si ji děti užily.

Po příjezdu do Prahy jsme dorazili do ubytovny. Ta, pravda, nepatřila mezi nejluxusnější, ale přespat se v ní dalo a všichni to nakonec zvládli. Někdo si vybral místo na stole, někdo na zemi, usnout se podařilo všem. Poté, co jsme se krátce ubytovali, jsme zamířili do Zoologické zahrady, kde nás čekala milá a velmi erudovaná slečna průvodkyně. Kromě toho, že nám vysvětlila, kam přesně půjdou peníze, které jsme vybrali při Krafárně a poslali na účet pro Austrálii, ukázala nám mnohé zástupce australské fauny. Ty menší, i ty větší. Děti tak měly mj. možnost podívat se na mládě klokana, které právě pilo od maminky. Dozvěděli jsme se i zajímavosti o zaměstnáních, která se mohou v ZOO uplatnit. Děti se ale těšily na rozchod, přesto jim tři hodiny přišly mnoho, protože vrcholem dne měl být rozchod v centru. Nakonec jsme ještě společně trávili čas u výcviku lachtanů a ani tři hodiny nestačily. J Pobyt v centru zkrácen nebyl. Přece jen, mít tři „svobodné“ hodiny na Václavském náměstí, to se nepoštěstí každý den … Zdálo se, že si děti užívaly plnými doušky a to doslova a do písmene. Někdo nakrmil více ducha, jiný tělo, spokojeně ale vypadali všichni. Po večeři v restauraci, která také nepatřila do 1. cenové, ale teplé jídlo tam měli, jsme se konečně dostali zpátky na ubytovnu. Po celém dni na nohou už nebyla tak nepřijatelná J

Úterý začalo nevinně. V Národním divadle jsme se na lektorovaném programu sešli s mladšími dětmi z Liberce. Jejich paní učitelky, sotva jsme si odložili, ale zjistily, že se zavírají školy. Děti si program snad užily, pro mě začal kolotoč telefonátů a zjišťování informací. Zatímco děti procházeli divadlo od sklepa až po střechu a ještě výš, já zjišťovala, zda se musíme vrátit domů a kam nás vůbec v Praze ještě pustí. Společně s dětmi jsem si alespoň prohlédla jeviště, které je velmi variabilní, a v hledišti jsme si vyzkoušeli všechny řady od první až do té úplně nejposlednější. Tam se nám leckomu zatočila hlava. Nevynechali jsme ani balkón s velmi netradičním výhledem na Prahu. Po přestávce na zajištění dalšího programu jsme šli do Národního muzea a viděli tři výstavy. „Výstavní“ den jsme zakončili v galerii U Kamenného zvonu, kde ukazovali skupinu Devětsil.

Protože všechny školy byly zavřené, naším posledním dnem se stala středa. Na programu jsme měli letiště Toční. Počasí nám ale vůbec nepřálo, kromě toho jsme trochu bloudili, cesta byla daleká, museli jsme více než kilometr pěšky, … Prostě začátek nebyl ideální. Pan Lukačevič, který se nám věnoval, byl ale nejenom zdatný profesionál, ale především člověk s obrovským darem slova. Z dvouhodinové návštěvy se rázem stala pětihodinová a kromě letadel jsme diskutovali o životě, životním stylu, ochraně klimatu, světonázoru, prostě o všem. Když déšť alespoň trochu ustal, vyšli jsme ven, abychom se hned zase schovali do vojenského letounu, který sice není provozu schopný, zato se v něm skrývá kokpit, se všemi „hejblátky“ a taky jedna kostra. Děti si tu vydržely plnohodnotně hrát více než hodinu. Skvělé!!! Když jsme letiště konečně opustili, měli jsme už málo času na návštěvu muzea, špatné počasí na procházku a moc času na odjezd k autobusu. Poznávali jsme tedy Prahu z tramvaje. Člověk hodně vidí a nohy u toho nebolí J

Pevně věřím, že nám situace umožní Prahu navštívit ještě jednou a podívat se především do Montessori škol, děti byly smutné, že k tomu nedošlo.

Dáša