Zpět

Kadibudka

Poslední téměř běžný týden ve škole. V pondělí jsme besedovali s Osmáky. Byl další díl tiskové konference. 

Nezájem některých dětí o cokoliv je trvalý, není síla přimět ke slušnému vystupování, aktivitě. To se s velkými výkyvy na obě strany - tedy na tu dobrou i horší - táhlo celým týdnem.

Nálada dětí kolem 15., 16. roku je jak aprílové počasí. Chvilku svítí, máte pocit, že mluvíte s dospělým, téměř moudrým člověkem, aby se  záhy druhý den zatáhlo a vy nevěříte vlastním očím a uším, že tohle mohou říct, tohle si dovolí, tohle jim nevadí dělat. Kritizovat některým jde velmi dobře - bez okolků odsoudit snahu druhého, bez pardonu nafackovat slovem a to někdy i velmi nevybíravým a na veřejnosti, bez sebemenší sebekritiky - no problem. To vše na straně jedné.

Na straně druhé - vidím, že umí i slyšet. Někteří dospělejší většinou, ti ostatní ve střípkách, ale také. Že dokážou pochopit, vidět, zařídit, podržet, pomoct. Chce to neustálou dospěláckou bdělost a mravenčí kutání dobra zevnitř na povrch. A také víru v dobro v každém z nich.

V úterý jsme dokončili historické téma - Sametovou revoluci. Učení jsem zabalila já až teď, někteří už velmi záhy po přijímacích zkouškách. 

Jedno drama se odehrálo v pondělí večer. To když Ondra volal, že plánované přespávání na sadě se pro nezájem ruší. Že polovina třídy nechce, Vojta to ještě završil srdceryvným emailem o tom, jak je mu to líto, že se 9.M rozhodla akci zrušit. Naštěstí jsou v 9. M i zásadoví lidé, ale hlavně jste tu vy - rodiče. Děkuju za pomoc! Je až s podivem, jak je potřeba "naše" děti někdy "dokopat" do cíle. Věřím, že především pro Ondru to muselo být hodně na nervy. S vaší pomocí nás šlo v úterý odpoledne na sad docela hodně. Liduška, Lucka, Kaya, Jolda, Onďa, Klárka, Šimon, Vojta. Matěj už tam byl a - světe div se - večer přijel i Štěpán. Počasí nám fakt přálo. 

Nevím, jestli to víte vy všichni, já jsem to nevěděla, ale na sadě mě čekala KADIBOUDA. Nejvíc jsem ráda - ne za to, že ji mám - ale že byl někdo schopný a ochotný to zorganizovat, začít a dotáhnout to do konce. Ale rozhodně jsem i ráda že ji mám. Je veliká, bytelná, neuvěřitelně těžká a teď už i krásně omalovaná. MOC ZA NI DĚKUJI.

Na sadě bylo všechno, co jsem si mohla přát. Milan přijel a ukázal klukům střílení z luku, sečení kosou, chození na chůdách. Pánové postavili stan pro holky a kvůli nemocnému Matějovi spali v maringotce. Holky připravily na oheň hermelíny. Upekli jsme bramborové placky, klobásy, zpívali s kytarou, měli noční procházku. 

Čtyři kluci spali na posteli pro tři, Matěj měl péřový spacák, měli zavřený okna a ráno pražilo slunce. Museli být pečení.

Holkám se spalo asi líp, i když se v noci kutálely z kopece a ráno vypadaly jako oživlé mumie - nereagovaly, jen tak lehce otupěle zíraly. V půl osmé přijela Klárka s koláčky. S Milanem jsme vykopali díru a všichni chlapi pak kadibudku přenesli na místo.

Bylo opravdu horko a chvilku to vypadalo, že úplně všichni jsou velcí marodi, kteří nezvládnou cestu pěšky do školy a budou se muset nechat odvézt. Naštěstí došlo ke kompromisu - došli jsme do Husince a do Prachatic nás svezl Milan.

Odpoledne byly prezentace ročníkových prací. Bylo mnoho technických problémů a únava byla znát hlavně na náladě a ochotě řešit problémové situace - viz modrý odstavec výše. 

No, nějak jsme to zvládli. Bylo to vlastně na tu velkou nervozitu mnohých moc hezké. Škoda, že nepřišlo mnoho diváků.

Ve čtvrtek byly další tiskové konference a to i s učiteli. Považuji to za nepovedenou akci - viz modrý odstavec výše.

Štěpánův tatínek nás pozval do Volar na zmrzlinu. Akčně jsme tam v pátek vyrazili. Prvně jsme ale zašli k volarským menhirům. Měla jsem potřebu na posvátném místě "mým národům" sdělit mé poznámky ke včerejší tiskové konferenci.

Třeba že je sice hezké, že nesouhlasí se zakázanými mobily ve škole a ventilují to nevybíravými slovy, že s tím také nesouhlasím, protože si myslím, že technologie patří do života i do školy, ale nikdo - ani já - jsme nepřišli na to, jak to udělat, aby nebyly nadužívány nebo zneužívány.

Že separace Montessori děti nebyl záměr, ale nutnost, protože srovnávání Montessori a běžných dětí nekritickým způsobem, poznámky, neochota respektovat odlišnost ze strany dospělých byly neúnosné. Chtěla jsem, aby věděli, že pravděpodobně už od září budeme jedina škola v ČR (podle mých informací), kde v jedné budově vedle sebe existují dva studijní programy. Tam, kde to zkoušeli, to už vzdáli. Už dávno, nebo až teď. Nefungovalo to. Stali se soukromou školou, odloučeným pracovištěm nebo druhou veřejnou školou v jedné školní budově.

Matěj měl potřebu na konferenci říct, že by se v klasické třídě naučil víc. A já jsem zase chtěla, aby věděli, že za dobu jejich školní docházky psali několik srovnávacích testů a nikdy! nebyli horší než paralelní třída. V tom posledním psaném před měsícem měli v osmi z devíti sledovaných položek z češtiny a matematiky v osmi lepší skóre než 9.A. 

Chtěla jsem, aby slyšeli, že jednodušší cesta není vždycky ta nejlepší. Že všechny informace - učební látku - sdělit, nevyhledávat, nezkoumat, nespolupracovat, neplánovat, nechat si říct, co mám dělat, nepřemýšlet,... je určitě pohodlnější, ale ne pro život výhodnější. Že dítě si většinou zvolí cestu jedodušší, moudrý rodič ale vyhledává pro své děti tu, na které se víc naučí. A o tom je i celý Montessori systém.

Cestou od menhirů měli ještě někteří potřebu dodiskutovat slyšené. S lítostí jsem pochopila, že by nechtěli dát své děti do Montessori školy ne proto, že to považují za špatný systém (tak to bylo zřejmě pochopeno na tiskové konferenci), ale právě do Montessori v Prachaticích, protože posměchy dětí a poznámky dospělých se natolik vryly, že je to důvod, proč by to nechtěli pro své děti. S Ondrou jsme pak ještě mluvili o zlu, které je v některých dospělých (a díky tomu i v jejich dětech), co dokáží říct, napsat, aby ublížili. 

Mluvili jsme o odvaze věci řešit s tím, že dovednost nepravosti si nenechat líbit a slušným způsboem usilovat o změnu, které se určitě naučili v Montessori škole, jsou víc než  lepší výsledky srovnávacích testů. O tom, že je výhodou moudrého a vyspělého člověka (bez ohledu na to, kolik mu je let) přenést se přes příkoří, přijmout věci, které nejdou změnit, mávnout nad nimi rukou a s lehkým srdcem jít dál.

Je potřeba poděkovat všem, kteří nám nepřáli, protože jsme díky nim silnější a všem, kteří nám přáli, za podporu v těžkých chvílích.

Pak jsme snědli tu úžasnou zmrzlinu od Nachtmanů.

Do konce roku nás čeká ještě několik akcí. Bohužel nebo bohudík jsou první Montessori absolventi hodně sledovaní. Vše, co řeknou, je téměř tesáno do kamene. Tak napněme všechny síly, ať se za ty kameny nemusíme stydět.

V týdnu jsem měla několikrát velmi různé pocity z 9.M - viz modrý odstavec.

Jsem ráda, že na jeho konci mohu opět říct, že ve třídě Mount Everest jsou skvělé děti, i když je to někdy fuška a některým by neškodil zbrojní pas na ústa.

Děkuju.

Martina

 

 

webdesign by Lewest.cz