3. Co nebo čemu by se na základních školách mělo učit, co by tam určitě nemělo chybět? Co by tam určitě být nemělo?

Na školách se toho učí celkem dost, té látky není úplně málo. Možná bych přidal nějaké věci praktičtější, typu finanční gramotnost, aby lidé věděli, jak funguje běžný život, jak hospodařit s penězi, jak se má fungovat v praxi, až třeba nastoupíte do práce, co si máte hlídat za pojištění, co v té práci potřebujete dělat, co se kontrolujete a tak. Ale jinak bych ten obsah nerozšiřoval, spíš bych se zaměřil na to, aby se to dobře umělo. Každopádně bych nechal výuku cizích jazyků. Jsou snahy omezit výuku angličtiny a další jazyky vypouštět, tak to bych v žádném případě nedělal. Každá taková znalost se hodí. Ovšem není nutné znát v angličtině pět minulých časů, stejně se k nim úplně nedostanete, ale aby se prostě člověku ten jazyk zažil, aby byl prostě v běžném životě schopen komunikovat.

(RNDr. Jiří Martínek, Ph.D. – Doktor Vševěd)

Myslím, že to popisuji v té předchozí otázce: rétorika, prezentování, soft-skills. Více prakticky orientovaná výuka - nejvíce zeměpisu, dějepisu a angličtiny dohromady jsem se naučila díky politickým simulacím Model United Nations nebo European Youth Parliament (možné se účastnit od 13 let, ale daly by se v jednodušší formě dělat i v mladším věku). Skvělé mi přijde také samostatná organizace akcí nebo projektů - SWAP, ekozahrádka, návštěva kina, výlet.

(Rozárie Haškovcová – infulencerka a ekologická aktivistka)

Určitě by tam nemělo být známkování a zkoušení před všemi ostatními žáky… to mi přijde nefér a ponižující. Nemělo by být jenom povinné učení „všichni všechno“ stejně a ve stejnou dobu. A neměli by být děti ve třídách podle věku. Neměli by být ve škole učitelé, kteří se sami nechtějí učit a nejsou ochotni děti respektovat a snažit se jim školu dělat zajímavou a příjemnou a moderní. Mělo by se určitě dbát o hezké vztahy mezi žáky navzájem, mezi žáky a učiteli a mezi učiteli v pedagogickém týmu. Mělo by se spolupracovat, navzájem si pomáhat a inspirovat se. Mělo by se učit žáky, jak se mohou různě učit, aby si sami přišli na to, co jim vyhovuje, poznali své slabé stránky a své přednosti. Mělo by být umožněno dětem, aby si ve škole také mohli z nějaké části volit svá vlastní témata a prezentovat je i ostatním. Měly by být věkově smíšené třídy, protože tam se děti dobře učí si pomáhat, spolupracovat, učí se navzájem, starší děti jsou mladším přirozenými učiteli. Mně by se líbilo, kdyby škola byla co nejvíce praktická, tedy propojená s tím, že se něco tvoří, vyrábí, zkouší a experimentuje. Prostředí školy by mělo být pohodlné a příjemné, vkusné a praktické – takové, aby se tam dětem i učitelům opravdu líbilo.

Také by měly být školy inkluzívní, abychom tvořili vzorek skutečné lidské společnosti a učili se respektovat různé odlišnosti a sami na sobě si mohli od dětství trénovat, jak druhým pomáhat a se s tím osobně optimisticky vypořádat. Mně se právě moc líbí školy typu Montessori, protože tam toto všechno nacházím v principech práce a přístupu ke škole.

(Mgr. Kamila Randáková – pedagožka a lektorka v Montessori ČR)

Ve škole nesmí chybět dvě věci: učitel, který je dobrý a zajímavý člověk. A nesmí tam chybět život. Podstatou učení je, aby nás dobří lidé učili užitečné informace pro život. Já potřebuju učitele, který rozumí svému oboru, má ho rád a učí s vášní. Takový člověk mě bude masivně inspirovat. Ne chudáček, pro kterého je prioritou dne akorát kafe ve sborovně nebo oběd ve školní jídelně. A cokoli se děti učí, tak v tom musí pulzovat reálný život! Část musí být dril, jasná věc, bez základní sady informací to nejde. Ale jinak potřebuju smysluplně objevovat život a mít u toho dobré lidi. Potřebuju opravdového učitele, který bude umět svoje řemeslo. Pořád jsem v úžasu, kolik učitelů dneska ještě špatně učí. Jak to vůbec neumějí. Přitom je všude dostatek informací. Všude!

(PhDr. Marek Herman – pedagog a lektor osobnostního rozvoje)

Myslet. Nelpět na definicích, ale příkladech - důkazech porozumění.

(PhDr.Lidmila Pekařová – klinická psycholožka a spisovatelka)

Škola není jen zařízení na učivo, ale je to také obrovská sociální laboratoř. Jde o to, aby děti a dospívající si odnesli znalosti a dovednosti a zásadní sociální zkušenosti a návyky. Dávám přednost školám zaměřeným na všestrannou spolupráci před školami zaměřenými na výkon a soupeření. Neměla by chybět dobře promyšlená výchova k etickým postojům, což je občanská výchova v pravém slova smyslu. Výchova k vlastenectví, ne k nacionalismu. Dnes má škola další úkol: prevenci závislosti na počítačích a další elektronice. Měl by tam být pohyb a tělesná námaha v tělocviku každý den, protože to dětem často chybí a nesou si z domova nežádoucí návyky lenosti. Ve školách by neměly chybět jazyky, čím dřív, tím líp (my jsme chytli angličtinu až v deváté třídě, lépe než nikdy, ale dost pozdě). Chválím výměnné pobyty větších dětí a gymnasistů. Podpora tvořivosti, která nevede k bezbřehé anarchii (představa svobody bez odpovědnosti), ale právě nenápadné vedení ke stanovování hranic. A to od první třídy systematicky a stále náročněji.

(MUDr. Radkin Honzák, CSc. – psychiatr, publicista a pedagog)

Nemyslím si, že pokud by se ve školách učilo jinak, tak by mě to bavilo více, protože když je člověk na základní škole je ještě mladý, a ještě moc nemá představu o tom, jak by se to mělo učit. Myslím, že vzdělávání neustále prochází nějakým vývojem. Je doba, kdy děti ten svět vnímají úplně jinak, než jsem ho vnímal já. Já jsem žil v době, kdy jsme si hráli s nějakým dřevěným autíčkem a vy si dnes hrajete s mobily. Takže k celé té proměnně toho světa, se přizpůsobuje i styl výuky.

(Steve Lichtang – filmový producent, režisér a spisovatel)

Zásady života – mezipředmětové vědomosti – denní režim - jak a kdy si čistit zuby, pomáhat lidem, zvířatům, mít vztah ke zvířatům, chránit slabší a mladší.

Cizí jazyky. Angličtina, tehdy ruština. Fakt platí heslo, že kolik řečí umíš, tolikrát jsi člověkem. Jestliže se nenaučíte aspoň středně angličtinu, po celý život tím budete trpět. Já úplně neumím, potkávám tolik zajímavých lidí, vzájemně jsme si sympatičtí, ale raději odcházím, protože se do hloubky neumím bavit. Také vznikne paradox, že důležitějším pak bývá člověk, který umí mluvit, i když není chytřejší a problému úplně nerozumí. A také zavede hovor úplně jinam.

Přírodopis – dávat pozor a mít ho rád. Kdo má rád zvířata, má rád i lidi.

Tělesná výchova – pan učitel projel všechny atletické disciplíny, dostupné sporty, řekl všem, na co by se hodili, nasměroval je k určitému sportu.

Výtvarná výchova, hudební výchova – odhalili talenty, s tím pak seznámili rodiče na rodičovských schůzkách.

Zeměpis – seděl jsem pod velkou mapou Československa a tak jsem na ni stále koukal, až jsem si ji zasadil do paměti. Při soutěži jak daleko jsou od sebe tato města, např. Písek – Tábor jsem pak většinou vyhrával. Pociťuji, že jsem v tom nadstandardně dobrý.

Dějepis – mluví se o tom, že žáci by se nemuseli biflovat letopočty apod. Já si myslím, že ty hlavní by měli znát. V životě pak mají širší rozhled a hned si v mysli zařadí, kam ta určitá situace historicky patří. Já osobně mám v hlavě tyto letopočty (ne moc ani málo): říše Sámova – rok 630 nl,; Zlatá bula sicilská 1212; založení Karlovy univerzity 1348; Žižkova éra – kolem roku 1420; třicetiletá válka 1618; zrušení nevolnictví 1781; dobití Bastily 1789; revoluční rok 1848; 1914- 1918, 1939, 1945, 1968, 1989, 1993, apod.

Čtení světové literatury – rozšiřuje mravní uvědomění, city, vědomosti. Moc těch knížek jsem asi nečetl, ale každá ve mně něco zanechala. Neopisovat výcuc knihy – to nic nedá.

Slušnost, výchova – zdravit (jedna paní učitelka řekla: „I kráva umí zabučet“), podívat se do očí a pozdravit, raději 2x, než vůbec, podat celou dlaň – silněji stisknout a podívat se do očí, odpovědět na pozdrav, odpovědět na email, pokud je slušný a smysluplný, dodělávat práci, neodcházet od rozdělané práce, plnit své sliby. Než se na něco přihlásím, hodně si to rozmyslím, pak už se neodhlašuji.

Učit se jednat s lidmi – skoro vždy vede k úspěchu slušné jednání. Umět požádat popř. i poprosit. Měly by se učit mravní hodnoty - umět říci pravdu do očí, i když je to nepříjemné – nezaměňovat za udavačství, umět pomoci slabšímu.

Školní jídelna – mám ty nejlepší vzpomínky na určitá jídla – rýžový nákyp, banánové mléko apod., Nemám rád pomluvy školních jídelen.

Bylinný herbář – to byla dobrá věc, také soutěž ve sběru léčivých rostlin, soutěž ve sběru surovin – soutěž mezi třídami.

Všechny delší pobyty se třídou – pochoďáky, výlety, škola v přírodě, tábory, soustředění – zde se utvářely bližší vztahy mezi spolužáky, které trvají dodnes.

Co se mi hodně nelíbilo: když učitel říkal někomu příjmením a někomu vlastním jménem. Už zde byl znát nestejný přístup k žákům, nadržování.

(doc. PaedDr. Zdeněk Valjent Ph.D. vedoucí sportovní reprezentace ČVUT. trenér ČVUT v ledním hokeji, florbalu a v kuželkách. vedoucí hokejového mužstva Technika Praha.)

Na ZŠ by se měly učit rozdíly. Mezi pravdou a lží, krásou a ošklivostí, dobrem a zlem. Tím pádem se dostávám k tomu, že jsme ve společnosti ztratili vertikálu, žijeme jen horizontálou a duši ubíjejícím materialismem. Rodiče už nevedou děti ke slušnosti, ale k úspěšnosti. A rozhodně by tam neměla být podpora tohoto trendu.
(doc. Dr. mult. Jaroslav M. Kašparů, PhD. dr.h.c., ICEAH, kněz a forenzní psychiatr, mimořádný profesor a oborový člen Unie rodinných advokát)

Základní škola má umožnit dětem, aby se dokázaly orientovat ve světě a aby se dokázaly dále vzdělávat. Vedle výše uvedených gramotností je to také gramotnost informační, dovednost orientovat se v digitální džungli, umět rozeznávat její přínosy a rizika, tedy vést k digitální dospělosti. Dále sebe-poznání: kdo jsem, jaké jsou mé přednosti, mé nedostatky, kým bych chtěl být. Jak žít s ostatními, jak navazovat a udržovat smyslupné vztahy, právě na nich náš život závisí. Co to je demokratická společnost a jak v ní být aktivní. Podporovat umění rozhodovat se a prioritizovat. Podporovat schopnost soustřední. Podporovat zdravý způsob života, omezovat spotřebu a aktivně se hýbat, sportovat, každý den. Zvyšovat odolnost, fyzickou i psychickou. Podporovat zvídavost a podnikavost a dávat možnost vzít na sebe přiměřenou míru rizika a odpovědnosti. Pracovat s chybou a podporovat stav, kdy člověk aktivně hledá řešení neznámých problémů a nevzdává se. Umět se podílet na společných záležitostech, tedy participovat. Ctít hodnoty obsažená v Listině základních lidských práv a svobod. Umět nezištně nabízet pomoc lidem ve svém okolí.

(Bob Kartous spisovatel, inovátor, publicista, řečník, moderátor a profesionální provokatér společenské diskuse.)

Roza:

Hm, těžko říci, ale já to vnímám hlavně z pohledu dějepisu. Se spolužáky mého věku se shodneme, že jsme měli čtyřikrát pravěk a asi čtyřicetkrát římskou říši, ale moderní dějiny jsem dělala v posledním půlroce střední před maturitou (a ještě to byl výběrový předmět) a rozumím tomu vlastně až teď, když jsem na vysoké. Teď jsem byla na Erasmu v Holandsku, a oni tam ta historická fakta znali, jako že to přece všichni vědí, a já jsem na ně koukala a říkala si, ty jo, takhle to slyším prvně v životě. Takže já bych ubrala na hodinách prehistorie a přidala na moderních dějinách, protože znalost moderních dějin napomáhá chápat, že některé historické cykly se neustále opakují a umožňuje to chápat přítomnost.

Takže dějepis bych upravila nějak jinak, protože mi přijde důležitý, ale špatně vyučovaný; alespoň u nás to tak bylo.

Lída:

Mě teď napadá jedna konkrétní věc, která mě každý den dokáže naštvat, a to je diktování zápisků. To je něco strašného, protože člověk nad tím ani nijak nepřemýšlí. Paní to napíše na tabuli, člověk to opisuje do sešitu, a v tu chvíli vlastně ještě ani nevíte, co to znamená, takže si to nemůžete napsat vlastními slovy; to mě až zamrazí a vezme motivaci. Ne že bych se to nechtěla učit, já se to chci učit, ale když ve vás učitel zabije tu motivaci… Když se ho na něco zeptáte, a on odpoví, že to ale v testu nebude, že to tudíž vědět nepotřebujete, tak to je něco, co by nemělo být.

Roza:

To je pravda, a já si zase vzpomínám na němčinu, kde se nám vyměnili učitelé, a já tomu druhému říkám, že se nemůžeme učit nový pád, když nechápeme skloňování ještě ani v 1. pádě. Nu, ale podle osnov, odpověděl, teď musíme už dělat druhý pád, takže se to nějak doučte. To bylo šílené; jak můžeme pokračovat dál, když nechápeme předchozí. Snažila jsem se mu vysvětlit, že nechci brzdit výuku nebo prokrastinovat, ale já to nechápu, a když na tom budeme stavět dál, tak já už to vůbec nebudu chápat – a nebyla jsem jediná.

Lída:

To můžete dělat i vy jako studenti: tohle říkat nahlas. Z mé třídy se nikdo jiný neozval; všichni jen seděli: Nó, dobrý, nějak napíšu test, dostanu z toho nějakou známku, nó, trojku… Jenže mě to zajímalo a chtěla jsem se to naučit. Takže já jsem byla ta, která říkala: Pardon, ale můžeme se vrátit k tomu, co bylo předtím? A říkala jsem to nahlas.

Nevím, jak to máte s učiteli vy tady, možná super, ale určitě to chce umět se ozývat a nahlas říkat: My to chceme dělat jinak, nebo Tohle nedává smysl, protože to ještě neumíme.

Ještě poznámku k tomu ne co by nemělo být, ale co by mělo být: všímám si v kontrastu s klasickou výukou, že je nutné vědět, proč se to učím. Moji spolužáci z devadesáti procent se ptají: A bude právě tohle v testu? Což já nechápu, ale ono je základní školství k tomu asi takhle vedlo.

Já jsem asi paličatá, ale když se učím látku, tak si k ní dohledávám to, co mě zajímá, a o čem vím, že si z té látky chci odnést; i když tuším, že v testu z té látky bude něco jiného, zrovna to, co nebudu umět, a dostanu horší známku. Já ale ten studijní čas využiju k tomu, co si z toho chci odnést, a ne k tomu, co bude v testu; to je problém v přístupu některých učitelů.

(Ludmila Kozlová, zakladatelka nezávislého ekologického týmu, Rozárie Haškovcová, environmentální influencerka)

Ono to je pořád stejné. To není o tom, co by se mělo učit teď, to by se mělo učit pořád a vždycky. Škola by měla být dílnou lidskosti a ne mučírnou ducha, jak říkal Komenský. A z toho vyplývá, že nám by mělo záležet na budování lidského charakteru. Nejenom na tom, abychom měli nějaké znalosti, například jazykové nebo odborné, ale abychom se učili, jak spolu jako lidé máme žít. Abychom byli připravováni na život v lidské společnosti. Tak to já třeba považuji za úplně nejklíčovější.

Ve školách by nikdy neměla být šikana. Na všech úrovních, ve všech vrstvách. Mělo by tam být přijetí toho člověka takový, jaký je a snaha mu pomoct, aby mohl být lepším člověkem. Co by tam ještě být nemělo nebo nemuselo? Možná přemíra strachu. Můžu srovnávat české školství a izraelské školství. V českém školství jsem si nemohl nevšimnout důrazu na chybu. Důrazu na výkon. Důrazu na to „ty to nezvládneš, ty na to nemáš“. “A znova, a když tohleto, tak bude takhle špatně!“ Takové zastrašování, taková hrozba. Vznáší se nad námi neustále nějaký mrak výhružek až bych řekl. V izraelském školství? Povzbuzování, motivace: „To uděláš, to zvládneš, neboj se. Když ti to nejde, my ti pomůžeme. Chceš se dostat na prestižní vysokou školu? Pojďme udělat všechno pro to, aby ses tam dostal. Co pro to můžeme my udělat, abychom ti pomohli?“ Přístup. Celkový přístup by se měl, myslím, změnit. Ale já myslím, že vám neříkám nic nového, protože jsem v Montessori škole a myslím, že tyhle hodnoty přesně vy tady akcentujete a naplňujete.

(Radek Hejret je certifikovaným lektorem a přednáší v rámci celé České republiky. V rámci projektu Světlo paměti nabízí školám programy na téma „Antisemitismus a holocaust“. Na těchto programech je často přítomen některý z pamětníků holocaustu.)

Na základních školách si myslím - nevím, jestli to tady máte - by se mělo učit něco, čemu se říká prosociální výchova. Vlastně nějaká výchova k solidaritě a k tomu dokázat přijímat ostatní lidi v jejich různosti. A něco jako výchova k zodpovědnosti a ke svobodě. To si myslím, že by se na základkách určitě mělo. Kromě toho spoustu dalších věcí, co se učíte. A co by tam být nemělo? Neměla by tam být povýšenost, neměla by tam být šikana a neměla by tam být vojna.

(Karel Gamba vítěz soutěže Global Teacher Prize Czech Republic, učitel základů společenských věd a mediální výchovy z Arcibiskupského gymnázia v Kroměříži)

Měla by tam být lidskost. Škola, i ta blbá škola, mi dala k dispozici mnoho znalostí. Ale tyhle znalosti já můžu vzít – to je moje zbraň – můžu je vzít a použít k tomu, abych vás zničil. Mám inteligenci, k tomu přidám umělou inteligenci a mohu vás zničit. Mám inteligenci, k tomu mám poznatky, některé jsou užitečné, některé zbytečné a já je mohu použít, abych lidem ublížil, anebo abych lidem udělal život snesitelnější, lepší. Já mám zbraň, mám sílu a já ji buď použiju k vašemu užitku, nebo zániku. Co mě škola nedala – nevybavila mě, nenaučila, co udělat s dítětem, aby poznatky nepoužívalo špatně. To škole chybí.

Informace bez formace dělá z lidí akorát chytřejší ďábly. Člověk dobře informovaný a dobře formovaný se podobá andělu. Takhle o tom mluví Komenský.

Abyste byli dobří, i když se nikdo nedívá.

(Prof. Jan Hábl je pedagog, komeniolog a kazatel Církve bratrské.)