1. Co bylo na základní škole pro Váš úspěšný život důležité nebo zásadní?

Chodit do školy jako tak obecně, možnost vzdělání a zároveň socializace s kamarády. Z domova se více nenaučíte. Potřebujete k tomu jak tedy to vzdělání od učitelů, tak možnost nějaké té sociální interakce, poznávat se s kolegy a učit se ty znalosti dohromady – fungovat tedy v nějakém týmu a kolektivu.

(RNDr. Jiří Martínek, Ph.D. – historik, pedagog a jeden z lovců v soutěži Na lovu)

Obecně mám celkem pozitivní vztah ke škole, jsem velmi zvědavá, hodně mě toho zajímá a měla jsem velké štěstí na většinou skvělé a inspirativní učitele, které mě posouvali dále. Přestože české školství není ideální, snažila jsem se z něj dostat maximum. Každou prezentaci nebo projekt jsem vzala jako příležitost si zlepšit své komunikační schopnosti, které se mi do teď hodí - bylo to ale hlavně mou iniciativou, nebyla jsem k tomu ze strany školy nutně vedena. Sama jsem selektovala, které informace si chci v paměti uchovat, a které zapomenu po testu a tyto znalosti se mi moc hodí v tom, co dělám dnes v dospělosti. Zároveň jsem velmi bojovala s vedením, protože jsem chtěla organizovat akce a vyjíždět do zahraničí, musela jsem se naučit, jak komunikovat s autoritami a jak se dostat skrz „to nejde“.

(Rozárie Haškovcová – infulencerka a ekologická aktivistka)

Já jsem chodila do základní školy v 70. letech – a to bylo důležité poslouchat všechny soudružky učitelky, chodit do Pionýra a číst aktuality z Rudého práva. Tak si nedokážu moc uvědomit, co ze školy bylo zásadní pro můj život. Jedině, na co si vzpomínám je, že ve 4. třídě ZŠ jsem poslouchala naši soudružku učitelku, jak dává dětem do notýsků černé puntíky za špatné chování, a v duchu jsem si říkala: „Chci být taky učitelka a nebudu dětem dávat černé puntíky a budu jim dělat školu zábavnou a hezkou… A nebudu je učit o černém uhlí (to jsme zrovna měli vlastivědu) a budou se učit, co je zajímá…“

(Mgr. Kamila Randáková – pedagožka a lektorka v Montessori ČR)

Pro mě byla základní škola naprostá pohroma. Horor. Nechodil jsem do školy rád, věčně jsem něčemu nerozuměl, něco neměl, nestíhal, lítal v nějakém průšvihu. V té hrůze mě zachránili tři lidé: paní učitelka Ondrová, paní učitelka Mrázková a paní učitelka Bambušková. Byly pro mě něco jako bezpečný ostrov. Naděje. Oázy. Měly svoji práci rády a bylo vidět, že k nám mají hezký vztah. To mě zachránilo. Dodneška na ně vzpomínám. Na tu atmosféru, co dokázaly ve třídě vytvořit.

(PhDr. Marek Herman – pedagog a lektor osobnostního rozvoje)

První třída se starým učitelem - řídícím, který ohromně nenásilně pochopil, kdo je kdo a jak k němu přistupovat.

(PhDr.Lidmila Pekařová – klinická psycholožka a spisovatelka)

Zažil jsem všechny školské reformy, které byly provedeny, a přesto zůstal zdráv. Začal jsem chodit do francouzské školy, kde jsem za tři roky pochytil nutné návyky (např. ráno vstávat, dojíždět, mít přitom na starosti sestřičku, psát doma úkoly atd.). Pak do školství zatnul sekeru Zdenek Nejedlý a přestoupil jsem do jednotné školy. Ta se občas podobala Svěrákovu filmu, hlavně jeho začátku. Tam jsem se sociálně otrkal, dost drsně, tenkrát se tomu ještě neříkalo šikana. Naučil jsem se bránit jinými způsoby než silou, která byla v té situaci zbytečná. Pak jsem z třetí měšťanky skočil do jedenáctiletky. Dosud jsem se nemusel, krom zadaných úkolů, příliš mnoho učit se doma, protože hlava mi tenkrát ochotně a vehementně brala. Zde však zatraceně chyběl rok matematiky. Naštěstí zde už byla jiná atmosféra a kamarád, který to měl jako koníčka, nám ochotně pomáhal. Protože jsme chytli ještě tehdejší profesory, učivo bylo náročné, nikdo nic neslevil a musel jsem se všechno učit doma, protože toho bylo mnohem víc než před rokem. Zde jsem poznal, co to znamená být osobností – a naši kantoři byli – a nevědomky jsme od nich přebírali i řadu dobrých vlastností a postojů. Naše třídní v desáté třídě plnila ochranitelskou i kamarádskou roli a neřekli jsme jí mezi sebou jinak, než Anička. Vzpomínal jsem na ni často, když jsem pak sám učil. Sociálně mě to přivedlo k přátelské spolupráci a umění dobrých rovnoprávných pevnějších vztahů. S Dickem si dodnes píšem na lince Amsterdam – Praha, Agáta je aktivní ve spolupráci na knihách, jen Honza zalezl jako sysel někam daleko na jih, naposled jsme za ním byli s kamarádem z medicíny těsně před covidem.

(MUDr. Radkin Honzák, CSc. – psychiatr, publicista a pedagog)

To je tak dávno, že to nemohu posoudit. Dobře si ale pamatují bolševickou zhůvěřilost, teror a strach po roce 1948 (jsem ročník 1940). Bolševici vyhazovali z mnoha míst lidi, včetně učitelů, základní školu ovládli tři skalní komunisté, všichni se jich báli, ti samozřejmě kromě jiného udávali. Tři zločinecká hovada posedlá nenávistným marxistickým bludem! Vzdělání u lidí posedlých nenávistným bludem vůbec nehraje roli: viz desítky milionů mrtvých jako důsledek řádění komunistů po celém světě, viz nejčerstvější řádění podobných psychopatů z Hamásu na Blízkém východě.

(PhDr. Jan Kobylka – psychiatr, publicista a pedagog)

Základní škola to je prostě taková ta úplně první škola, samozřejmě po školce. A já myslím, že z té školy si člověk odnese, vzpomínání na dobré nebo na učitele, kteří ho trochu trápili. Takže pro mě bylo důležité, že jsem tam poznal pár učitelů nebo učitelek, kteří byli hrozně hodní, kteří mě dovedli pro něco nadchnout. Vždy jsem miloval moře, můj táta byl pilot, takže jsem miloval vzduch a moře. A měl jsem tam učitelku, která právě k tomu moři měla velice kladný vztah, a na tu já si dodnes vzpomínám.

(Steve Lichtang – filmový producent, režisér a spisovatel)

Český jazyk – mluvnice a sloh. To do nás vtloukala paní učitelka na češtinu, a i když jsem měl vždycky dvojku, do života jsem byl připraven velice nadstandardně. Je důležité se umět písemně vyjádřit a nedělat pravopisné chyby. Proto byly důležité i slohy. Mladý člověk si lehce zapamatuje ty mnemotechnické pomůcky důležité pro mluvnici ve stylu: tobě - mně; mě – tě; hy – chy – ky – ry – dy - ty – ny; apod.

Počty – násobilka, trojčlenka, možná rovnice. Složitější jsem asi úplně nepotřeboval.

Spíše nacvičovat logické úvahy.

(doc. PaedDr. Zdeněk Valjent Ph.D. vedoucí sportovní reprezentace ČVUT. trenér ČVUT v ledním hokeji, florbalu a v kuželkách. vedoucí hokejového mužstva Technika Praha.)

Na ZŠ pro byla zásadní autorita každého učitele. Na druhém místě obsahově vyrovnané vzdělávání, tedy stejnou měrou předkládaný, vyrovnaný RVP. Žádné přemýšlení o tom, že něčeho se budeme učit více na úkor jiného předmětu. Ve škole jsem nepoznal agresivitu spolužáků, a pokud jsme jako kluci zlobili, bylo to zlobení klukovské, žádné vulgarismy, vyhrožování, ničení věcí a nože v ruce. Agresivita současných dětí roste.

(doc. Dr. mult. Jaroslav M. Kašparů, PhD. dr.h.c., ICEAH, kněz a forenzní psychiatr, mimořádný profesor a oborový člen Unie rodinných advokát)

Na základní školu jsem chodil v 80. letech 20. století. Nejdůležitějším okamžikem byl listopad 1989. Byl jsem v 7. ročníku a zažil obrovskou radost z toho, že padla totalita a svět se najednou začal jevit úplně jinak. Zažil jsem okamžik, v němž svět během pár týdnů proměnil k nepoznání. Začala se rodit demokracie a svoboda. Z této zkušenosti čerpám dodnes. Zároveň si uvědomuju, jak křehká demokracie a svoboda z ní vyplývající jsou. A to, že se za ni musíme umět postavit, zejména v dobách kdy je ohrožována. Že se musíme snažit všichni, nebýt pasivní a nebýt lhostejní. Demokracii se musíme stále učit, zejména v podmínkách digitální džungle, ve které jsme se ocitli.

Z hlediska toho, co jsem získal pro sebe, to byly zdánlivé maličkosti: když mě třídní učitel poslat zajistit výlet pro celou třídu a musel jednat samostatně, když mě češtinářka dala opravit diktát spolužáka a dala mi nemalou zodpovědnost, když jsem měl možnost reprezentovat školu v atletice a zažít úspěch. Když jsem se nenechal zviklat zavádějícím názorem učitele a šel na gymnázium. Když jsem si ve 2. ročníku stál za tím, že už nebudu chodit do Pionýra, protože mi to nedávalo smysl.

(Bob Kartous spisovatel, inovátor, publicista, řečník, moderátor a profesionální provokatér společenské diskuse.)

Lída:

Z Montessori pro mě byla nejdůležitější aktivita, tedy to, že si sám určuju, co kdy budu dělat, jak se to dozvím, že si sama tvořím výuku, že nejsem jen konzument, že sama mohu něco ovlivnit. S tím jsou spojeny i příležitosti, které se mi naskytly, kupř. založit eko-tým nebo dělat projekty mimo školu, hlavně prezentování a debatování. Dalo mi to sebevědomí, sebejistotu, že něco umím. Přechodem na gympl už to bylo slabší

Roza:

Závidím vám Montessori, já měla na ZŠ zastaralý způsob výuky, který byl všechno, jen ne zábavný a ne rozvíjející, to mamka mi pak po škole dávala učebnice a pracovní sešity Montessori. Takže pozitivního ze ZŠ jsem neměla asi nic.

Štvalo mě to tak, že jsem začala organizovat přednáškové dny, vydupala jsem si v ředitelně, abychom jako studenti měli přístup k více informacím, aby k nám začali chodit zajímaví lidé, požadovala jsem, abychom se nebáli dělat školu jinak a zkoušet nové věci

Na druhém stupni ZŠ, tedy na tom nižším gymplu, to pro mne bylo super, že jsem měla schopnost prezentovat, takže jsem pak brala každou příležitost, třeba prezentaci na angličtinu jako příležitost naučit se mluvit. To do dneška využívám a je to pro mne to nejdůležitější: umět mluvit k lidem.

Bohužel moje zkušenost ze ZŠ tak úplně super pozitivní nebyla; snad jen to, že tohle se mi nelíbí a chci to dělat jinak.

(Ludmila Kozlová, zakladatelka nezávislého ekologického týmu, Rozárie Haškovcová, environmentální influencerka)

Když se ohlédnu za svým působením na základní škole, tak asi nejvíc formující pro mě bylo přátelství. Bylo to kamarádství, byly to vztahy, které jsme měli ve třídě.

A zejména s některými, prostě s některými jsme si byli blíž a s některými dál. A já si uvědomuji, že třeba jeden můj dobrý kamarád ze třetí třídy základní školy, nějaký Dušan Janovský, mě ve třetí třídě naučil, jak pracovat s kaligrafí. On totiž byl synem písmomalíře, který pracoval pro divadlo, slánské, velmi významné divadlo. A on mě vlastně tímto způsobem velmi inspiroval, dokonce mě vedl metodicky. A už ve třetí třídě to vlastně nějakým způsobem nasměrovalo tu moji budoucí kariéru grafického designéra. Pak tam byl další spolužák, Libor Dobner, který vlastně byl v podobném ranku, a protože se tady ta dvojice kamarádů pohybovala u toho slánského divadla, tak mě to nasměřovalo do Dětské scény slánského divadla, kde jsem léta působil jako dětský herec. A i to vlastně byla pro mě, když se na to ohlédnu, průprava pro moji pozdější kazatelskou přednáškovou a lektorskou činnost.

(Radek Hejret je certifikovaným lektorem a přednáší v rámci celé České republiky. V rámci projektu Světlo paměti nabízí školám programy na téma „Antisemitismus a holocaust“. Na těchto programech je často přítomen některý z pamětníků holocaustu.)

Byly to osobnosti dvou učitelů, kteří mi nezhnusili školu. Tečka. Víc bych tomu nedal. Protože byli lidští, dokázali ocenit snahu a dokázali člověka posunout dopředu. I na základce.

(Karel Gamba vítěz soutěže Global Teacher Prize Czech Republic, učitel základů společenských věd a mediální výchovy z Arcibiskupského gymnázia v Kroměříži)

Mrzí mě, že musím začít negativně. Pro mě byla základní škola mučírnou ducha. Já neumím zpívat, umím hrát, ale neumím zpívat. Já tam stál jako pitomec u piana a učitelka mě mučila před ostatníma. Pak zpívala jiná holčička, zpívala falešně, všichni se smáli. Byla jediná paní učitelka – Těšínská- na které bylo vidět, že nás má ráda. Ale byla jediná z celé velké školy. Tohle mě poznamenalo. Naučili mě proti mé vůli číst psát, počítat, ale nebyla tam lidskost, byla tam mučírna ducha. Na pedagogické fakultě nám říkali - to bylo po revoluci –, že doteď to byla mučírna ducha, ale od teď to bude dílna lidskosti. Měl jsem pár kamarádů, sice byli takoví nevěrní kamarádi, ale kdybych mohl zůstat doma a vyhnout se té mučírně, tak bych zůstal doma. Na gymplu bylo ještě větší peklo.

(Prof. Jan Hábl je pedagog, komeniolog a kazatel Církve bratrské.)